Upgrade notebooku na USB 3.0, vyplatí se?

Za následující řádky asi nebudou výrobci notebooků příliš rádi, ale podíváme-li zpět na posledních několik let, pak se nároky aplikací (vyjma her) výrazně nezvedly a i dnes lze bez obtíží plnohodnotně pracovat na několik let starém hardwaru. Ten občas paradoxně nabídne více funkcí, lepší komponenty či kvalitnější zpracování, protože se současným tlakem na cenu se zkrátka někde ušetřit musí. Příkladem budiž notebook, který již pátým rokem využívám pro redakční účely dnem i nocí. ThinkPad T500 byl na svou dobu revoluční a v řadě parametrů zůstává nepřekonaný dodnes. Výkon 2jádra Core 2 Duo je sice na hraně, ale stále ještě stačí na běžnou práci. Kde však vývoj skokově poskočil, je rychlost USB portů a zde má tato „černá krabice“ zřejmě největší slabinu.

 

 

V ideálním případě bych nyní střemhlav upaloval pro novou generaci s procesory Intel Haswell, avšak překotné mezigenerační změny ThinkPadů v podání Lenova mě od toho odrazují, zásadně vyšší výkon si díky ULV procesorům neužiji a jedinou podstatnější výhodou by tak byly právě USB porty verze 3.0.

U značné většiny starších notebooků, zejména těch určených pro domácí uživatele, není příliš prostoru pro rozšíření, ale pracovní „profesionální“ modely mají často proklínanou zdířku na rozšiřující karty ExpressCard, která však dokáže divy a snadno tak svůj stroj doplníte o chybějící konektory, jako již zmíněné USB 3.0.

Dříve, než se pustíme do výběru a nákupu nového řadiče, se podívejme, proč vlastně vůbec aktualizovat na novější verzi rozhraní USB. Je snad rozdíl v rychlostech natolik zásadní nebo je to jen další vychytralý trik prodejců? Při pohledu na technické parametry se zdá být vše jasné, ale některé nástrahy přeci jen najdeme.

První generaci USB přeskočíme, neboť tu už snad aktivně nevyužívá ani ten největší masochista. Nástupce s pořadovým číslem dva se na trhu objevil v roce 2000 a přinesl teoretickou rychlost až 480 Mbps. Reálná rychlost přenosu však podobně jako u Wi-Fi leží někde zcela jinde. Při přenosu souborů si v nejlepším případě sáhnete na 280 Mbps, čili 35 MB/s.

S nástupem videa a fotografií ve vyšším rozlišení přestávalo USB 2.0 stačit a v roce 2008 proto převzalo otěže USB 3.0, i když nutno říci, že jeho nástup byl velmi pozvolný a ještě dnes lze běžně koupit zařízení s USB 2.0 v kombinaci s USB 3.0 porty. Zejména v počátcích bylo USB 3.0 vnímáno výrobci možná až přespříliš jako cosi prémiového, za co by měl zákazník patřičně připlatit.

Mezigenerační skok mezi druhou a třetí verzí USB byl poměrně propastný. Zatím co minule bylo teoretické maximum již zmiňovaných 480 Mbps, nové USB 3.0 má v papírových předpokladech až 5 Gbps, tedy 5120 Mbps. Oproti starší verzi je tak více jak 10x rychlejší.

Praxe nicméně ukázala, že reálná nejvyšší rychlost USB 3.0 je krapet níže než oněch deklarovaných 5120 Mbps, čili 640 MB/s. Za předpokladu velmi rychlého externího úložiště lze přenášet data do rychlosti 500 MB/s, což je 4000 Mbps či chcete-li 3,9 Gbps. Ztráta rychlosti oproti teoretickému maximu tedy není tak znatelná, jako v případě USB 2.0, ale stále je poměrně velká.

Pojďme si však v této změti čísel udělat pořádek a zejména najít odpověď na otázku, zda má nová (současná) generace nějaký přínos oproti té minulé při reálném nasazení. Za předpokladu, že si zakoupíte patřičně rychlé externí úložiště, je mezi USB 2.0 a 3.0 rozdíl opravdu znatelný.

Vezměme například 8GB USB flash paměť plnou fotografií z dovolené, které si od kamaráda chcete zkopírovat do PC. Ponechme stranou rychlost samotných pamětí a soustřeďme se pouze na maximální propustnost USB rozhraní. Na starém USB 2.0 budete data přesouvat zhruba 4 minuty, zatímco na novějším USB 3.0 budete s přesunem hotovi za pouhých 16 sekund. Reálné přenosové rychlosti dnešních USB pamětí sice nejsou tak vysoké, ale stále je zde veliká disproporce mezi USB 2.0 a 3.0.

Přenosové rychlosti USB rozhraní máme za sebou, nicméně před nákupem nových komponent je třeba se podívat, zda váš notebook bude vůbec možné rozšířit. Možnost přidání dalších portů byla spíše výsadou pracovně zaměřených modelů. ExpressCard pro lze vídat na modelech jako HP Elitebook, Dell Latitude, Lenovo ThinkPad, Acer TravelMate, Toshiba Tecra a podobně.

Funkce karet ExpressCard či starších PCMCIA byla vždy spíše doplnit nestandardní konektory či již nepříliš používaná rozhraní. Na mysli mám různé sériové porty (RS-232), LPT či FireWire. Až mnohem později začali výrobci příslušenství osazovat konektory jako USB či eSATA. Budoucnost těchto karet však vypadá poměrně zpečetěna, neboť jej například v letošním roce Lenovo zcela opustilo.

Rychlost ExpressCard záleží na jeho verzi, přičemž ta první byla uvedena na trh kolem roku 2005. V útrobách notebooku je díky propojení skrze PCIe linku možné dosáhnout rychlosti až 2,5 Gbps (320 MB/s). Kolem roku 2009 se začala objevovat 2. generace, která přinesla navýšení rychlosti až na 5 Gbps (640 MB/s). Nutno dodat, že reálné rychlosti přenosu jsou samozřejmě opět o něco nižší.

Aby nebyl výběr snadný, rozhodli se výrobci dodat na trh ExpressCard ve 2 velikostních variantách. K dispozici je ExpressCard/34 (šířka 34 mm) a ExpressCard/54 (šířka 54 mm). Délka a tloušťka je v obou případech shodná. Pokud máte v notebooku port na širší ExpressCard/54, můžete vsadit obě verze karet, pokud máte užší verzi ExpressCard/34, bude samozřejmě možné osadit pouze 34mm karty.

Popis veškerých rozhraní máme za sebou, takže vzhůru nakupovat!