reklama
Recenze  |  Aktuality  |  Články
Doporučení  |  Diskuze
Aplikace
Auto-Moto
Mobilní telefony
Notebooky
Příslušenství
Tablety
Wearables
Ostatní
O nás  |  Napište nám
Facebook  |  Twitter
Svět hardware  |  Digimanie
TV Freak  |  Svět audia

Sony MDR-1R(BT): vzduchem nebo kabelem?

, , recenze
Sony MDR-1R(BT): vzduchem nebo kabelem?
Bezdrátová sluchátka jsou s námi již několik let, ale vždy měla řadu chyb. Byla příliš těžká, spojení vypadávalo a baterie nic nevydržela. Dokáže reputaci napravit nový model MDR-1RBT od Sony, nebo raději sáhnout po kabelových MDR-1R?
Sony MDR-1R(BT): vzduchem nebo kabelem?
Kapitoly článku:
Prakticky povinnou výbavou každého mobilního telefonu se dnes stala bezdrátová technologie Bluetooth, která kromě párování s handsfree v autě a případné výměny dat mezi telefony, také dovolí poslouchat hudbu ve vysoké kvalitě, tedy alespoň takto nám to servírují prakticky všichni výrobci hudebního příslušenství.


S vývojem pomáhali Sony současní hudebníci, pomohlo to?

My jsme proto do redakce přizvali na test dva produkty ze stejné stáje. Ty jsme během testování podrobili řadě zkoušek zaměřených především na praktické využití s moderními chytrými telefony, ve zkratce se však zmíním i o vzájemném porovnání kvality reprodukce. Do ringu jsme proti sobě postavili bezdrátové Sony MDR-1RBT a drátové Sony MDR-1R.


Co je to vlastně Bluetooth, NFC, A2DP?


Dříve, než se ale dostaneme k samotným sluchátkům, si pojďme objasnit pár termínů ohledně technologie bezdrátového přenosu. Jistě, ten modrý znak znáte jistě všichni, ale víte také, jaké jsou verze Bluetooth, a která se na přenos hudby příliš nehodí? Zkušení čtenáři, mohou přeskočit do další kapitoly, my ostatní si zde ve zkratce projdeme vývoj „modrého zubu“.

Zrod Bluetooth se odehrál kolem roku 1994 na věhlasné švédské univerzitě Lund. Zájem na vytvoření nové bezdrátové technologie měli takoví giganti jako Ericsoon, IBM, Intel nebo Nokia, takže minimálně na poli výrobců mělo Bluetooth vyhráno. Navíc se počítalo se zpětnou kompatibilitou u všech dalších verzí, což byl další důležitý klíč úspěchu.



První verze „modrého zubu“ si prošla několika revizemi (v1.0, v1.0B, V1.1), až konečně zakotvila u verze v1.2. Přidány byly funkce proti rušení přenosové frekvence v případě silně zarušeného okolí. Již v této době se objevovaly první headsety, nicméně přenosová rychlost pod hranicí 1 Mbit/s kvalitnímu a nerušenému poslechu příliš nepřála.

O něco lépe bylo až po příchodů verzí v2.0 + EDR a v2.1 + EDR, kde ona třípísmenná zkratka znamená Enhanced Data Rate, což bychom mohli volně přeložit jako „zvýšená přenosová rychlost“. Ve specifikacích se hovoří o hodnotě okolo 3 Mbit/s, nicméně stejně jako u Wi-Fi část rychlosti spolkne samotné udržení linky v chodu, takže reálná rychlost přenosu je zhruba o třetinu nižší. Zlepšení mělo nastat i v párování zařízení, ale kdo někdy starší zařízení pároval, ten ví, že to žádný med není.

Bluetooth v3.0 + HS (high speed) slibovalo přenosové rychlosti až 24 Mbit/s, což by představovalo celkem slušný mezigenerační nárůst. Nicméně realita byla trochu jinde, neboť Bluetooth pouze „dohodlo“ přenos, který následně probíhal skrze 802.11 (Wi-Fi). Pokud zařízení nemají podporu +HS, probíhá přenos pouze mezi Bluetooth, a to rychlostí okolo 3 Mbit/s. Více se také cílí na úsporu baterie, nicméně to zásadní má přijít později.



Bezdrátová synchronizace postoupila snad to všech myslitelných zařízení, takže Bluetooth naleznete prakticky všude. Dokonce i v hodinkách, které se propojíte s telefonem, jenže tam jste velmi silně limitováni velikostí baterie. Proto přichází Bluetooth v4.0, jehož primárním cílem je minimalizovat spotřebu na naprosté minimum. Podmínkou je schopnost běžet na malých knoflíkových bateriích i několik roků, reálná výdrž je ale otázkou.

Tím bychom měli prozatím verze „modrého zubu“ za sebou a zbývá nám ještě objasnit dva důležité pojmy. Prvním je A2DP (Advanced Audio Distribution Profile ) a bez zabíhání do zbytečných detailů lze tuto technologii označit jako doplněk pro Bluetooth, který má za cíl výrazně vylepšit kvalitu hudby. Uplatnil se zejména pro přenos ze zdroje do sluchátek či bezdrátových reproduktorů. Co mohu z vlastní zkušenosti říci, tak byl rozdíl před a po nasazení A2DP znatelný.



Posledním dílem dnešní skládačky bude NFC (Near Field Communication), které je v době sepisování článku stále relativně mladá technologie a povětšinou ji výrobci umísťují do dražších výrobků. Do starších produktů se NFC doplňuje velmi složitě, protože kromě čipu (může být schováno v SIM, či paměťové kartě) potřebuje ideálně také anténu. Opět nebudu zabíhat do tajů NFC, ale spíše se podívejme na jeho přínos.

Jedním z cílů této technologie je zjednodušit párování přístrojů, které je skrze Bluetooth stále velmi neohrabané, a to zejména kvůli bezpečnosti. Přeci jen zařízení párujete na nějakou vzdálenost a mezi vás a zařízení tedy může vstoupit útočník. V případě NFC se však musíte přiblížit a ideálně klepnout jedním zařízením o druhé, poté se na displeji telefonu objeví potvrzení akce a máte hotovo. Tedy alespoň takto to staví výrobci, my se díky Sony na tento snadný způsob párování dnes podíváme.