www.svetmobilne.cz
>
>
>

MVP Summit Seattle 2007 - Den 0

MVP Summit Seattle 2007 - Den 0
, , reportáž
Letos v lednu jsem byl již potřetí oceněn titulem Microsoft MVP. Kromě jiných benefitů, mezi které patří lepší přístup k těm "kompetentním" lidem přímo u zdroje v Microsoftu nebo předplatné MSDN doslova za hubičku, pořádá Microsoft jednou ročně, poslední dobou však spíš jednou za 18 měsíců, celosvětové setkání nositelů tohoto ocenění v americkém městě Seattle (sídlo Microsoftu je v Redmondu a Redmond je jedním z předměstí Seattle).
K oblíbeným
reklama
Pokud o tomto ocenění slyšíte poprvé, nebo neumíte anglicky, velmi pěkný popis nabízí Michal "Altair" Valášek jako jeden z prvních nositelů tohoto ocenění v naší republice ve svém článku "Nejhodnotnější profesionálové" Microsoftu - co se skrývá za zkratkou MVP.



Ale abych nepředbíhal... Pokud žijete, podobně jako já, v zemi zvané Česká republika a vrcholem vašich cestovatelských schopností je víkendová návštěva hypermarketu na periferii Prahy, jistě pochopíte, že výlet do Seattle je krajně výjimečnou událostí. Organizace celé akce začíná zhruba půl roku předem a jedním z hlavních bodů seznamu "Na co nezapomenout" je nákup letenky. Počet MVP-ků totiž neustále roste a tak je na rozdíl od některých uplynulých let pořízení letenky "odkudkoliv do Seattle a zpět" plně v režii každého jednotlivce, na rozdíl od ubytování a stravy, které v plné výši hradí hostitel. Roční legitimace pro MHD bohužel na cestu do Ameriky nestačí, takže bylo nutné rozbít prasátko a necelých 25 tisíc korun včetně poplatků a pojištění vysázet zprostředkovateli letenek pěkně na e-dřevo. Pořízení letenky z Prahy přímo do New Yorku a pak dalším spojem do Seattle zhruba 2 měsíce dopředu sice vypadalo jako bezpečná operace, bohužel realita byla jiná. Pouhé dva týdny před odletem si v Delta airlines vzpomněli, že zrovna 11. března 2007 se v Americe mění čas (pravda, sice je to poprvé tak brzo, ale vědělo se o tom 2 roky...) a že bychom v New Yorku neměli dost času na přestup. A že bude lepší letět dřívějším letem přes Paříž, jinými slovy s dalším přestupem. Na naše protesty a reklamace nic nedbali a tak jsme tuto změnu museli akceptovat.

11. března 2007 tedy nastal dlouho očekávaný "Den D" a já se po opakované kontrole pasu, peněz, kreditních karet a letenky něco málo po šesté ráno vydal na letiště. Díky zkušenostem získaným na minulém summitu jsem vše důležité včetně základního náhradního oblečení vměstnal spolu s notebookem a foťákem do příručního kabinového zavazadla, takže v kufru byly pouze věci méně důležité až zbytné, což se ale později ukázalo jako velmi prozřetelné. Trasa Palmovka - Zličín - Ruzyně probíhala příjemně a tak jsem na místo dorazil více než dvě hodiny před odletem. U odbavovacích terminálů již čekalo několik dalších MVP, celkem nás letělo osm včetně osoby zvané "MVP Lead". Jde o zaměstnance Microsoftu, který se v tomto případě staral o organizaci, ale jinak slouží jako obecná spojka mezi MVP a společností Microsoft. Následné odbavení i nástup do letadla byla jen nudná zdlouhavá procedura, takže vás tím nebudu zatěžovat:)

První fázi cesty jsme absolvovali v letadle Airbus A319 společnosti Air France. Nuda. Letušky měly svá nejlepší léta za sebou (ale ještě kolem roku 1970 to musely být kočky:) a své znechucení anglicky mluvícími turisty skrývaly jen obtížně. Občerstvení ve formě dvou zdravotně nezávadných sušenek mdlé chuti bylo stejně kvalitní jako angličtina pana kapitána, který se všem cestujícím pomstil vskutku velmi tvrdým přistáním. Ještě teď mě bolí kostrč... Ale přistáli jsme a to je hlavní. Bohužel místo rychlého "Au revoir" jsme více jak 15 minut pozorovali pracovníky letiště, jak se marně snaží přistavit takový ten "chobot" pro výstup cestujících. Náš pečlivě naplánovaný časový harmonogram tak dostal první trhlinku, ale to byl jen začátek...



Letiště Charles De Gaulle v Paříži je v porovnání s Ruzyní jednoduše OBROVSKÉ. Má šest navzájem propojených terminálů v jednom místě a sedmý, protekční, pár kilometrů vedle. Bohužel právě na ten jsme se potřebovali dostat, protože právě z něj nám mělo letět letadlo do New Yorku a čas nás neúprosně tlačil. Počet autobusů na letištní ploše připomínal nádraží Florenc v době ranní špičky, jen ty oranžové nádhery ze Student Agency chyběly. Naštěstí byli pracovníci letiště podle všeho o problémech s výstupem z našeho letadla informováni, a tak jsme mohli přednostně nastoupit do autobusu, který nás dovezl až na místo. V prostoru terminálu následovala důkladná prohlídka (pásek a boty dolů!) a pak už jen poslední přesun ke správným dvířkům a šťastné nasednutí do letadla.

Pro druhou fázi cesty pro nás vybrali opět letadlo společnosti Air France, tentokrát velký Boeing 777-300ER. Cesta do ekonomické třídy vede mezi sedadly třídy "business", kde si každý může prohlédnout, jaké to je cestovat pohodlně a kulturně:) Tady už to taková nuda nebyla. Letušky byly sice o něco mladší, ale zase o trochu méně sympatické - ty nejhezčí asi létají na jiných linkách. O první vzrušení se postarala jistá mladá paní v prostřední řadě, která krátce po startu začala kolabovat. Z počátku to vypadalo, jako že něco vdechla, ale asi to bylo vážnější, protože se i flegmatické letušky tvářily trochu vyděšeně. Na rozdíl od amerických thrillerů, kde se v podobných okamžicích mezi cestujícími vždy vyskytne několik špičkových doktorů letících na dovolenou či za prací připravených provést pomocí kapesního nožíku a několika párátek libovolnou operaci včetně transplantace ledviny, si nyní musely letušky vystačit samy pouze kyslíkovou bombou, pytlíkem na zvracení a bledou barvou v obličeji. Ale protože jsem na konci cesty viděl tu paní vystupovat (po svých), očividně se jim to povedlo.

Druhým "zpestřením" byl odhadem asi tříměsíční kojenec sedící se svojí matkou na sedadle přede mnou. Jednak si šťastná maminka hned po startu upravila sedadlo do lůžkové úpravy, takže jsem si výhody většího prostoru u transatlantické ekonomické třídy vychutnal odhadem patnáct minut a pak už následovalo jen stísněné utrpení, ale hlavně mělo mimino očividně jiné představy o tom, jak a hlavně kde trávit jeden ze svých prvních dnů na tomto světě, což se projevovalo neustálým ječením, pištěním, brečením, křikem a sténáním, a v neposlední řadě i občasným závanem "něčeho" mnohem horšího. Ale trpěl jsem statečně, vždyť děti především :-). Nejsvětlejším bodem druhé fáze cesty tak bylo jídlo, které nejen že bylo skutečně VELMI chutné, ale navíc jsme k němu dostali i opravdový nerezový příbor! A s plným žaludkem už se ani dětský křik nezdál tak hrozný, navíc byl v letadle i jakýsi zábavní systém s možností sledovat některý z nových Holywoodských nebo francouzských trháků (v poměru 1:1), takže se to dalo snést. Mnohahodinová cesta byla extrémně klidná, mírné turbulence nás postihly snad jen jednou, zato přistání jsme si vychutnali. V tomto případě se ale nejednalo o chybu pilota, ba právě naopak. V New Yorku totiž vál velmi silný boční vítr, a tak udržet letadlo v rovině musel být extrémní výkon. No nebudu to dramatizovat, nakonec jsme úspěšně přistáli, ale poprvé jsem se v letadle celkem reálně bál a očividně jsem nebyl jediný.



Po vystoupení z letadla jsme nejdříve musel každý z nás absolvovat pohovor s imigračním úředníkem. Ten "můj" se tvářil tak, jako by mu právě bez umrtvení vytrhali polovinu stoliček a kdyby mě poslal domů, určitě bych se s ním nehádal. Naštěstí to neměl v úmyslu, pouze mě vyzpovídal z toho, kam jedu, proč, na jak dlouho a podobně a za pět minut jsem byl s i pasem na území Spojených států amerických. Ta správná legrace ale měla teprve přijít. Nevím, kde udělali soudruzi v Delta Airlines chybu, ale i s "výhodným" přestupem v Paříži jsme nakonec měli na samotný přestup na JFK méně času, než kdybychom letěli pozdějším letem přímo. Navíc jsme kvůli nedokonalému systému rezervace nedostali palubní vstupenky na třetí část letu už v Praze, ale museli jsme si pro ně k přepážce. Ale až potom, co jsme si došli pro kufry a předali je v jiném místě k dalšímu odbavení - proč to dělat jednoduše, že. U přepážky nás nejdříve nechtěli obsloužit (že prý to nestihneme a proč prý jsme přišli tak pozdě), ale nakonec se jim zželelo cestovatelů z východu a přednostně nás odbavili a vystavili nám palubní vstupenky. Následně jsme dostali protekční rychlou spojku (korpulentní černoška v krátké sukni a s kabelkou jak na rande:), která nás poklusem protáhla dalšími kontrolami. Ano, letadla se dobíhají nejen ve filmech. K letadlu jsme přiběhli zpocení, ale včas. Už z dálky nás vítal MVP jménem David, který jako jediný risknul cestu bez přestupu v Paříži a který se dle svých slov v New Yorku už půl hodiny nudil. Děkujeme, Delto...!

Poslední fázi jsme absolvovali tuším Boeingem 757-400, tentokrát se společností American Airlines. Osobně jsem toho měl až nad hlavu, takže jsem většinu letu prospal. Což samo o sobě není nijak pohodlné, obzvlášť když měříte víc jak metr osmdesát, ale zase to rychleji uběhlo. Občerstvení bylo pro změnu placené, vzhledem k akčním přesunům na obou letištích jsem si koupil nejdražší krůtí sendvič v životě a jednu mega-sušenku. Přistání bylo na rozdíl od předchozích dvou ukázkové, a to i přesto, že foukal silný vítr a pršelo. Příjemné pocity "že už jsme konečně tady" nám vydržely přesně do chvíle, kdy i ten poslední z nás pozbyl naděje, že si z letiště odvezeme i svá zavazadla. Jako jeden ze zkušených, kteří si touto zkušeností prošli už minulý pobyt, jsem to bral s nadhledem, ale stoprocentní "úspěšnost" ve ztrácení kufrů nutí trochu k zamyšlení. Po sepsání reklamačního protokolu a příslibu, že "jakmile se objeví, budeme vás informovat" jsme si pod vedením našeho MVP Leada zajistili odvoz do hotelů, kde jsme se nakonec zhruba po 26 hodinách cestování i ubytovali. A tím pro dnešek končím, zítra je registrace na summit a půjdem se cournout po městě, tak se těšte :-).
reklama
Nejnovější články
Tesla chce otevřít designérské centrum v Číně Tesla chce otevřít designérské centrum v Číně
Z bran nově otevřené čínské továrny Tesly začaly před pár týdny sjíždět první vozy a nyní zde chce automobilka otevřít i designérské centrum. Alespoň tak napovídá jeden z příspěvků na sociální síti WeChat.
18.1.2020, aktualita, Milan Šurkala1 komentář
Bentley Mulsanne 6.75 Edition posílá ikonickou V8 po 60 letech do důchodu Bentley Mulsanne 6.75 Edition posílá ikonickou V8 po 60 letech do důchodu
Automobilka Bentley dá sbohem více než 60 let starému motoru V8 z konce 50. let, který dodnes používá. Využije ho limitovaná edice luxusního sedanu Mulsanne 6.75 Edition, který bude posledním vozem s tímto motorem.
18.1.2020, aktualita, Milan Šurkala
Nottingham vyzkouší bezdrátové nabíjení elektrických taxíků Nottingham vyzkouší bezdrátové nabíjení elektrických taxíků
Elektromobily jsou pro některá použití velmi vhodným dopravním prostředkem, pro jiná naopak. Výborné mohou být pro vozy taxislužby a město Nottingham v Británii tak nyní díky grantu vyzkouší elektrické taxíky s bezdrátovým nabíjením.
17.1.2020, aktualita, Milan Šurkala
Britové vyzkoušeli reálný dojezd elektromobilů, vyhrála Kia a Tesla Britové vyzkoušeli reálný dojezd elektromobilů, vyhrála Kia a Tesla
Na britském YouTube kanálu carwow vyzkoušeli reálný dojezd šesti různých elektromobilů a jak moc se liší od udávaných hodnot. Výsledky dosahovaly 75 až 90 % a tvůrci i sledovali, co dělají jednotlivá auta při vybití jejich akumulátoru.
17.1.2020, aktualita, Milan Šurkala1 komentář
Apple iPhone 12 má mít sub-6Ghz i mmWave 5G, ale jen někde Apple iPhone 12 má mít sub-6Ghz i mmWave 5G, ale jen někde
Na podzim bychom se měli dočkat další generace smartphonů Apple iPhone 12. Ačkoli to vypadalo, že Apple bude s 5G několik let pozadu, nakonec to nebude tak špatné a 5G by měly dostat už letošní modely.
15.1.2020, aktualita, Milan Šurkala