Majitelé vodíkové Toyoty Mirai žalují firmu, vadí cena, nízký dojezd i hodinová tankování
12.8.2024, Milan Šurkala, aktualita
Toyota je jednou z mála automobilek, která vyvíjí i vodíkové automobily. Zákazníci jimi ale nejsou vůbec nadšeni, a tak se rozhodli podat hromadnou žalobu na firmu. Kupodivu jim vadí to, co bychom čekali jako výhodu vodíkových aut proti elektromobilům.
Vlastnictví vodíkového automobilu není tak pohodlné, jak se automobilka Toyota snaží tvrdit. To si alespoň myslí zákazníci s Toyotou Mirai, kteří si tento vůz koupili v Kalifornii, což je jediný stát USA, kde se vůz oficiálně nabízí. Podali totiž na automobilku hromadnou žalobu za klamání ohledně vlastností automobilu. Zajímavé je na tom to, že se jim nelíbily zrovna ty vlastnosti, které bychom u vodíkového auta čekali spíše jako výhody proti elektromobilům. Vozy jsou podle nich v běžném provozu takřka nepoužitelné.
Jedním problémem je infrastruktura. Ta je doslova mizerná a spíše, než že by se rozšiřovala, se zužuje. Ještě počátkem roku bylo v celém státě jen 55 čerpacích stanic, přičemž Shell v únoru všech svých 7 vodíkových stanic zavřel, a tak jich je nyní už pod 50.
To ale není jediný problém. Šílené jsou také provozní náklady. Cena vodíku totiž za poslední dva roky vyskočila skoro na trojnásobek a z 13 USD za kg je nyní 36 USD za kg. Uvážíme-li, že skutečná spotřeba lidí s tímto vozem (v EU) dosahuje zhruba 1 kg H2 na 100 km, tak 100 km vyjde na 830 Kč (a podle žaloby to vychází, že spotřeba v USA bude ještě o něco vyšší, takže se blížíme k tisícovce).
Ani vodíkovým automobilům se tedy nevyhnul klasický problém s vyšší než normovanou spotřebou, z čehož plyne kratší dojezd, než je psáno na papíře. To je problémem u vozů se spalovacím motorem i u elektrických aut. Dle majitelů má Mirai asi o 100 mil (160 km) kratší dojezd, než bylo automobilkou slibováno. Ta totiž říká, že je 357-402 mil (574-647 km) dle verze. Toyota dává zákazníkům palivovou kartu na 15 tisíc USD, což mělo stačit na 5 let ježdění, jenže kvůli kratšímu než inzerovanému dojezdu a výrazně vyšším cenám vodíku se tato částka vyplýtvá mnohem rychleji. Nyní na to vychází asi na 420 kg vodíku (15000/36), což je lehce přes 40 tisíc km, při typickém americkém nájezdu 20 tisíc km za rok to jsou 2 roky a ne slibovaných 5.
Čekali bychom alespoň, že tankování vodíku bude rychlejší než nabíjení. Ale ani to není pravdou. Spousta čerpacích stanic nemá vodík k dispozici a několik dní tak nelze natankovat, některé z toho mála stanic jsou nefunkční, některé neakceptují palivové karty a někdy trvá tankování hodiny. Problémem je, že občas mají stanice defektní hadice, a ta tak přimrzne k vozidlu, přičemž je pak nutno ji odmrazit, takže z tankování, které mělo trvat pár minut, je občas i několikahodinová záležitost. A aby toho nebylo málo, vozy extrémně ztrácí hodnotu. Ta je po u 5letých aut (to tedy musí platit pro první generaci, neboť druhá je na trhu jen 3,5 roku) pouhých 19,4 % původní pořizovací ceny.
