MVP Summit Seattle 2007 - Den 1
13.3.2007, Pavel Koza, reportáž
Vzhledem k pozdnímu příletu a následným problémům se zavazadly bloudícími kdesi po USA jsem včera byl rád, že jsem mohl konečně zapadnout do postele, takže jsem vám ani nepsal, kde to vlastně v Seattle bydlíme.
Již jsem uváděl, že ubytování je jedna z věcí, které hradí v plné výši Microsoft, tedy alespoň pokud jde o ubytování v během Summitu. Vzhledem k počtu účastníků (odhadem něco ke 2000, přesné číslo nám asi řeknou později) není šance umístit všechny do jednoho hotelu, takže si každý MVP mohl při registraci na Summit vybrat hned hotelů z několika. Luxusních hotelů jako je Westin, Sheraton nebo Crown Plaza nutno podotknout, umístěných přímo v centru Seattle a s cenou pohybující se mezi 150 a 200 americkými dolary za jednu noc. Bez snídaně a bez Internetu, ten nám Microsoft platí extra. Jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď, ale pro nás běžné smrtelníky je to ubytování možná zbytečně drahé a luxusní, ale alespoň vidíte, že Bill není žádný škrt a umí se pěkně rozšoupnout:)))
Já osobně spolu s několika českými kolegy bydlím v hotelu Crown Plaza Seattle. Z venku jde o obyčejný "malý mrakodrap" nemající ani 40 poschodí, ovšem uvnitř je to paráda. Ve stejném hotelu jsem bydlel i minule a protože jsem neměl jediný důvod měnit, ubytoval jsem se tu i letos. Velký pokoj s obrovskou postelí, velká koupelna se záchodem a vše, co člověk potřebuje k několikadennímu azylu, není si prostě na co stěžovat. Dnes už své postřehy budu moci podložit i fotografiemi, takže zde je první várka.
Letos jsem sice "pouze" v jedenáctém poschodí, ale i tak mám celkem pěkný výhled. Dobře, pohled na dálnici není tak úplně pěkný, ale zajímavý je určitě:)
Tak, ubytování už znáte, přejdeme k dnešnímu programu. Protože to bylo včera vážně náročné, dali jsme si sraz až na jedenáctou ráno. Asi i kvůli k časovému posunu se sice nikomu nepovedlo spát déle než do osmi (u nás je +8 hodin, takže pokud jsem vstával v 8 ráno, většina z vás se pomalu chystala z práce domů:), ale alespoň jsem mohl dopsat nultý díl tohoto cestovatelského seriálu a podělit se o své první zážitky. Něco málo po jedenácté jsme se sešli na recepci našeho hotelu a vyrazili do víru města. Ještě před tím jsme se ale zkusmo poptali na recepci, jak jsou na tom naše zavazadla - bohužel stále bloudí...
Seattle jako město je velmi rozsáhlé seskupení skládající se centra a několika předměstí. Kromě několika málo ulic vedoucích k mořskému pobřeží, které svým sklonem připomínají ulice San Franciska, je Seattle celkem placka. Vzhledem k velmi omezené vysoké zástavbě (kromě budov v centru města je vícepatrová budova výjimkou, naprostá většina lidí bydlí v rodinných domcích) je cestování jinak než autem nebo autobusem téměř vyloučené. V centru města (takzvaný "Downtown") je to ale trochu jinak, budovy jsou vysoké nebo ještě vyšší a s trochou snahy se dá vše projít pouze po svých. Naše první kroky vedly do nedalekého malého nákupního střediska, kde byl v posledním patře takzvaný "food court". Za honosně znějícím názvem se neskrývá nic jiného, než sami dobře znáte z nákupních středisek u nás - na jednom místě nacpané malé stánky s rychlým občerstvením. Na rozdíl od České republiky je zde ale výrazně rozmanitější výběr - kromě bežné asijské (čínské, vietnamské či thajské kuchyni) je tu i plno dalších (indická, mexická, maďarská či jiné). No, já osobně dal stejně přednost Mekáči...;)
Po vydatném obědě jsme se šli nejdříve podívat k moři. Teda spíš na moře než k moři, ale díky fotoaparátům s dlouhým ohniskem to nikdo nepozná. Kromě jiného se Seattle rozkládá i na několika větších či menších ostrůvcích, přičemž trajekt je pro mnoho z nich jediným možným spojením s okolním světem. Není divu, že jich tam jezdí mnohem víc než výletních lodí po Vltavě a pokud nám vyjde počasí, chystáme se i na něj.
Protože se během našeho pobytu u vody trochu vyjasnilo, dohodli jsme se na procházce k dominantě Seattle, kovovému monumentu nazvaném Space Needle. Cestou jsme prošli jedním parkem obývaném bezdomovci a dalšími pochybnými existencemi, prohlédli si na americké poměry velmi odvážné sousoší (viz foto:), minuli nefalšovanou americkou demonstraci v kompaktním provedení (asi 15 lidí s transparenty chodilo v malém kruhu pořád dokola a podle pokynů vrchního roztleskávače skandovalo různá úderná hesla) a nakonec i nenápadnou budovu s vrtulníkem na střeše, na kterou jsem se ale osobně nesmírně těšil.
Jsem totiž velký fanoušek seriálu Grey's Anatomy, který u nás vysílá televize Prima pod názvem Chirurgové. Pro některé jen další ze seriálů z lékařského prostředí, pro mě osobně každotýdenní nadšené čekání a sledování dalších příhod mladých začínajících chirurgů. Ale k věci. Děj seriálu je situován právě do nemocnice v Seattle nazvané Seattle Grace Hospital. A velmi často je v seriálu použit motiv vrtulníku s pacientem, který přistává na střeše budovy umístěné těsně vedle Space Needle. Vždy hraje dramatická hudba, rychlé prostřihy do tváří soustředěných chirurgů zvyšují napětí, prostě paráda. Celou dobu mi vůbec nepřišlo na mysl, že by tato budova mohla být v reálu něco jiného než nemocnice. Takže jaké bylo mé překvapení, když se sice zrovna během našeho příchodu ze střechy budovy vznesla helikoptéra, ovšem nikoliv s pacientem, ale s reportérem sportovního kanálu Komo 4 News! Zatracení filmaři! Teď mi snad ještě řeknou, že ti doktoři nejsou skuteční doktoři, ale herci...;)
Od budovy s vrtulníkem je to ke Space Needle jen kousek, takže jsme během pár okamžiků mohli obdivovat krásu tohoto 184 metrů vysokého monumentu pěkně z blízka. Vzhledem k patnáctidolarovému vstupnému a nijak valné viditelnosti jsme si pro tentokrát cestu na vrcholek věže odpustili, ale určitě se tam ještě podíváme, takže pro tuto chvíli nabízím jen několik venkovních fotek tohoto krasavce. Když jsme se dosytosti vynadívali a nafotili spoustu fotek, nastal čas k návratu, protože začátek programu byl za dveřmi.
Prvním bodem oficiálního programu byla registrace účastníků. Po ověření totožnosti u jedné z přepážek mi milá paní staršího data narození věnovala modrou tašku a legitimaci MVP Summitu s mým jeménem, bez které se není možné dostat nikam na oficiální akci Microsoftu. V modré tašce s logem MVP Programu byla pěkná modrá košile a obyčejné bílé tričko, vše samozřejmě vylepšené graficky zoufalým logem MVP. Vzhledem ke skutečnosti, že nikdo z naší skupiny letící přes Paříž stále ještě neměl své zavazadlo s náhradním oblečením, bylo nadšení z čistých svršků u většiny přítomných vskutku nefalšované. Po registraci následovalo krátké seznámení s ostatními spojené s drobným občerstvením. V sálu bylo i několik míst, kde Microsoft představoval některé své minoritní projekty, moje specializace na mobilní zařízení ale s většinou projektů nebyla moc kompatibilní (jinými slovy jsem tomu vůbec nerozuměl:). Po čtvrt hodině jsme se tak s Michalem Bláhou (jo, TEN Michal Bláha z Atlasu nebo Vyvojar.cz) vydali k hotelu zjistit, zda se naše zavazadla náhodou nenašla. Po předpokládané odpovědi (we are sorry...) jsme se vypravili do nejbližší drogerie koupit si drobnosti jako kartáček na zuby nebo deodorant a pak se vrátili zpět do hotelu.
Protože s každou další hodinou strávenou bez zavazadel byla jejich absence citelnější, zkusili jsme zavolat na bezplatnou linku uvedenou na reklamačním protokolu. A mé technické srdéčko zaplesalo, protože informační systém je jak z nějakého sci-fi filmu. Zapomeňte na naše "pokud si přejete informace o ..., stiskněte jedničku". Po zvolení jazyka probíhá normální hlasový hovor s "plechovou hubou" na druhém konci aparátu, který vypadá asi takto:
Systém je vážně skvělý a pokud se vám povede nasimulovat "emerický přízvuk", je schopnost rozpoznávání naprosto dokonalá a úspěšnost se blíží 100%. Veškeré nadšení ovšem vyprchalo se slovy, že zavazadlo stále nebylo nalezeno a že pro nás víc udělat nemůžou. Na Internetu jsme se pak dočetli, že stejný postup máme opakovat následujících 5 dnů a teprve pokud se do té doby zavazadla nenajdou, máme se obrátit výš. Ufff... Michal Bláha se s tím nespokojil a po půl hodině hledání se mu podařilo dostat k telefonu živou operátorku. Teda alespoň se tak jevila, ale možná to byla novější :) Nic jí nebyla platná snaha předstírat, že nerozumí jeho angličtině, nakonec musela přiznat, že si můžeme koupit nezbytné věci až do výše 50USD a že nám je na letišti proplatí. Hurá, budu mít americký kartáček na zuby zadarmo:) Později jsme se dozvěděli, že nejsnadnější cesta dostat k telefonu živého člověka je třikrát systému zalhat, že vám nerozuměl dobře (i když by to náhodou nebyla pravda), načež systém usoudí, že má co dělat s totálním idiotem a zavolá na pomoc bytost s IQ minimálně o 15 bodů vyšším:) Jak prosté...
Od sedmi večer byla druhá část programu prvního dne, a sice regionální večeře. To vypadá tak, že se do sálu velikosti fotbalového hřiště nahrne odhadem 500 lidí, rozsadí se asi k 50 obrovským kulatým stolům a začne se cpát samými dobrotami. Mezi jednotlivými sousty si pak může vyměňovat názory na Microsoft a jeho produkty s někým ze spřátelené země ležící ve stejném regionu, jako je on sám. To je ale bohužel pouze teorie. Jídlo bylo dobré, velmi dobré, ale na to povídání tam moc vhodná atmosféra nebyla. Najatá dvojice obsluhující zvukovou aparaturu byla podle všeho placena od decibelu, takže místo komorní atmosféry svádějící k vášnivým debatám o nejnovějších trendech v IT to v sále vypadalo a hlavně znělo jak na vesnické tancovačce, kde místní "dýdžej" Franta Voháňka dává celé vesnici a přilehlým dědinám jasně najevo své nadšení z nové, zaručeně originální hifi soupravy značky Bing & Kolapson, samozřejmě Made by China. Po půl hodině jsme se tak s Michalem Bláhou zvedli a šli si popovídat do hotelového baru, kde sice bylo pití drahé jako u nás na Staromáku, ale zase jsme se slyšeli i ze vzdálenosti větší než 15 centimetrů.
A tím dnešní den příjemně skončil. Do postele jsem se dostal před půlnocí, zítra začíná oficiální program a tak je lepší být čilý. Mým osobním zlatým hřebem Summitu bude vystoupení samotného Velkého Billa. Už delší dobu mám takový sen, že bych mu nějak mohl padnout do oka a on by mě odkázal své království (princeznu oželím). Tak musím být ve formě, jeden nikdy neví...:) Dobrou noc!
Já osobně spolu s několika českými kolegy bydlím v hotelu Crown Plaza Seattle. Z venku jde o obyčejný "malý mrakodrap" nemající ani 40 poschodí, ovšem uvnitř je to paráda. Ve stejném hotelu jsem bydlel i minule a protože jsem neměl jediný důvod měnit, ubytoval jsem se tu i letos. Velký pokoj s obrovskou postelí, velká koupelna se záchodem a vše, co člověk potřebuje k několikadennímu azylu, není si prostě na co stěžovat. Dnes už své postřehy budu moci podložit i fotografiemi, takže zde je první várka.
Letos jsem sice "pouze" v jedenáctém poschodí, ale i tak mám celkem pěkný výhled. Dobře, pohled na dálnici není tak úplně pěkný, ale zajímavý je určitě:)
Tak, ubytování už znáte, přejdeme k dnešnímu programu. Protože to bylo včera vážně náročné, dali jsme si sraz až na jedenáctou ráno. Asi i kvůli k časovému posunu se sice nikomu nepovedlo spát déle než do osmi (u nás je +8 hodin, takže pokud jsem vstával v 8 ráno, většina z vás se pomalu chystala z práce domů:), ale alespoň jsem mohl dopsat nultý díl tohoto cestovatelského seriálu a podělit se o své první zážitky. Něco málo po jedenácté jsme se sešli na recepci našeho hotelu a vyrazili do víru města. Ještě před tím jsme se ale zkusmo poptali na recepci, jak jsou na tom naše zavazadla - bohužel stále bloudí...
Seattle jako město je velmi rozsáhlé seskupení skládající se centra a několika předměstí. Kromě několika málo ulic vedoucích k mořskému pobřeží, které svým sklonem připomínají ulice San Franciska, je Seattle celkem placka. Vzhledem k velmi omezené vysoké zástavbě (kromě budov v centru města je vícepatrová budova výjimkou, naprostá většina lidí bydlí v rodinných domcích) je cestování jinak než autem nebo autobusem téměř vyloučené. V centru města (takzvaný "Downtown") je to ale trochu jinak, budovy jsou vysoké nebo ještě vyšší a s trochou snahy se dá vše projít pouze po svých. Naše první kroky vedly do nedalekého malého nákupního střediska, kde byl v posledním patře takzvaný "food court". Za honosně znějícím názvem se neskrývá nic jiného, než sami dobře znáte z nákupních středisek u nás - na jednom místě nacpané malé stánky s rychlým občerstvením. Na rozdíl od České republiky je zde ale výrazně rozmanitější výběr - kromě bežné asijské (čínské, vietnamské či thajské kuchyni) je tu i plno dalších (indická, mexická, maďarská či jiné). No, já osobně dal stejně přednost Mekáči...;)
Po vydatném obědě jsme se šli nejdříve podívat k moři. Teda spíš na moře než k moři, ale díky fotoaparátům s dlouhým ohniskem to nikdo nepozná. Kromě jiného se Seattle rozkládá i na několika větších či menších ostrůvcích, přičemž trajekt je pro mnoho z nich jediným možným spojením s okolním světem. Není divu, že jich tam jezdí mnohem víc než výletních lodí po Vltavě a pokud nám vyjde počasí, chystáme se i na něj.
Protože se během našeho pobytu u vody trochu vyjasnilo, dohodli jsme se na procházce k dominantě Seattle, kovovému monumentu nazvaném Space Needle. Cestou jsme prošli jedním parkem obývaném bezdomovci a dalšími pochybnými existencemi, prohlédli si na americké poměry velmi odvážné sousoší (viz foto:), minuli nefalšovanou americkou demonstraci v kompaktním provedení (asi 15 lidí s transparenty chodilo v malém kruhu pořád dokola a podle pokynů vrchního roztleskávače skandovalo různá úderná hesla) a nakonec i nenápadnou budovu s vrtulníkem na střeše, na kterou jsem se ale osobně nesmírně těšil.
Jsem totiž velký fanoušek seriálu Grey's Anatomy, který u nás vysílá televize Prima pod názvem Chirurgové. Pro některé jen další ze seriálů z lékařského prostředí, pro mě osobně každotýdenní nadšené čekání a sledování dalších příhod mladých začínajících chirurgů. Ale k věci. Děj seriálu je situován právě do nemocnice v Seattle nazvané Seattle Grace Hospital. A velmi často je v seriálu použit motiv vrtulníku s pacientem, který přistává na střeše budovy umístěné těsně vedle Space Needle. Vždy hraje dramatická hudba, rychlé prostřihy do tváří soustředěných chirurgů zvyšují napětí, prostě paráda. Celou dobu mi vůbec nepřišlo na mysl, že by tato budova mohla být v reálu něco jiného než nemocnice. Takže jaké bylo mé překvapení, když se sice zrovna během našeho příchodu ze střechy budovy vznesla helikoptéra, ovšem nikoliv s pacientem, ale s reportérem sportovního kanálu Komo 4 News! Zatracení filmaři! Teď mi snad ještě řeknou, že ti doktoři nejsou skuteční doktoři, ale herci...;)
Od budovy s vrtulníkem je to ke Space Needle jen kousek, takže jsme během pár okamžiků mohli obdivovat krásu tohoto 184 metrů vysokého monumentu pěkně z blízka. Vzhledem k patnáctidolarovému vstupnému a nijak valné viditelnosti jsme si pro tentokrát cestu na vrcholek věže odpustili, ale určitě se tam ještě podíváme, takže pro tuto chvíli nabízím jen několik venkovních fotek tohoto krasavce. Když jsme se dosytosti vynadívali a nafotili spoustu fotek, nastal čas k návratu, protože začátek programu byl za dveřmi.
Prvním bodem oficiálního programu byla registrace účastníků. Po ověření totožnosti u jedné z přepážek mi milá paní staršího data narození věnovala modrou tašku a legitimaci MVP Summitu s mým jeménem, bez které se není možné dostat nikam na oficiální akci Microsoftu. V modré tašce s logem MVP Programu byla pěkná modrá košile a obyčejné bílé tričko, vše samozřejmě vylepšené graficky zoufalým logem MVP. Vzhledem ke skutečnosti, že nikdo z naší skupiny letící přes Paříž stále ještě neměl své zavazadlo s náhradním oblečením, bylo nadšení z čistých svršků u většiny přítomných vskutku nefalšované. Po registraci následovalo krátké seznámení s ostatními spojené s drobným občerstvením. V sálu bylo i několik míst, kde Microsoft představoval některé své minoritní projekty, moje specializace na mobilní zařízení ale s většinou projektů nebyla moc kompatibilní (jinými slovy jsem tomu vůbec nerozuměl:). Po čtvrt hodině jsme se tak s Michalem Bláhou (jo, TEN Michal Bláha z Atlasu nebo Vyvojar.cz) vydali k hotelu zjistit, zda se naše zavazadla náhodou nenašla. Po předpokládané odpovědi (we are sorry...) jsme se vypravili do nejbližší drogerie koupit si drobnosti jako kartáček na zuby nebo deodorant a pak se vrátili zpět do hotelu.
Protože s každou další hodinou strávenou bez zavazadel byla jejich absence citelnější, zkusili jsme zavolat na bezplatnou linku uvedenou na reklamačním protokolu. A mé technické srdéčko zaplesalo, protože informační systém je jak z nějakého sci-fi filmu. Zapomeňte na naše "pokud si přejete informace o ..., stiskněte jedničku". Po zvolení jazyka probíhá normální hlasový hovor s "plechovou hubou" na druhém konci aparátu, který vypadá asi takto:
- Jaké je cílové místo vaší cesty? ... Seattle. ... Uvedl jste "Seattle", pokud to není správně, řekněte "Go Back (jdi zpět)"
- Kdy jste do cílového místa dorazili? ... Yesterday (včera) ... Uvedli jste "včera", tedy 11.3.2007, pokud to není správně, řekněte "Go Back (jdi zpět)"
- Jaké je vaše příjmení? ... Kouza (Koza:) ... Uvedl jste "Koza", je to správně? ... Yes (Ano)
Systém je vážně skvělý a pokud se vám povede nasimulovat "emerický přízvuk", je schopnost rozpoznávání naprosto dokonalá a úspěšnost se blíží 100%. Veškeré nadšení ovšem vyprchalo se slovy, že zavazadlo stále nebylo nalezeno a že pro nás víc udělat nemůžou. Na Internetu jsme se pak dočetli, že stejný postup máme opakovat následujících 5 dnů a teprve pokud se do té doby zavazadla nenajdou, máme se obrátit výš. Ufff... Michal Bláha se s tím nespokojil a po půl hodině hledání se mu podařilo dostat k telefonu živou operátorku. Teda alespoň se tak jevila, ale možná to byla novější :) Nic jí nebyla platná snaha předstírat, že nerozumí jeho angličtině, nakonec musela přiznat, že si můžeme koupit nezbytné věci až do výše 50USD a že nám je na letišti proplatí. Hurá, budu mít americký kartáček na zuby zadarmo:) Později jsme se dozvěděli, že nejsnadnější cesta dostat k telefonu živého člověka je třikrát systému zalhat, že vám nerozuměl dobře (i když by to náhodou nebyla pravda), načež systém usoudí, že má co dělat s totálním idiotem a zavolá na pomoc bytost s IQ minimálně o 15 bodů vyšším:) Jak prosté...
Od sedmi večer byla druhá část programu prvního dne, a sice regionální večeře. To vypadá tak, že se do sálu velikosti fotbalového hřiště nahrne odhadem 500 lidí, rozsadí se asi k 50 obrovským kulatým stolům a začne se cpát samými dobrotami. Mezi jednotlivými sousty si pak může vyměňovat názory na Microsoft a jeho produkty s někým ze spřátelené země ležící ve stejném regionu, jako je on sám. To je ale bohužel pouze teorie. Jídlo bylo dobré, velmi dobré, ale na to povídání tam moc vhodná atmosféra nebyla. Najatá dvojice obsluhující zvukovou aparaturu byla podle všeho placena od decibelu, takže místo komorní atmosféry svádějící k vášnivým debatám o nejnovějších trendech v IT to v sále vypadalo a hlavně znělo jak na vesnické tancovačce, kde místní "dýdžej" Franta Voháňka dává celé vesnici a přilehlým dědinám jasně najevo své nadšení z nové, zaručeně originální hifi soupravy značky Bing & Kolapson, samozřejmě Made by China. Po půl hodině jsme se tak s Michalem Bláhou zvedli a šli si popovídat do hotelového baru, kde sice bylo pití drahé jako u nás na Staromáku, ale zase jsme se slyšeli i ze vzdálenosti větší než 15 centimetrů.
A tím dnešní den příjemně skončil. Do postele jsem se dostal před půlnocí, zítra začíná oficiální program a tak je lepší být čilý. Mým osobním zlatým hřebem Summitu bude vystoupení samotného Velkého Billa. Už delší dobu mám takový sen, že bych mu nějak mohl padnout do oka a on by mě odkázal své království (princeznu oželím). Tak musím být ve formě, jeden nikdy neví...:) Dobrou noc!
-100.jpg)
